První písemné zprávy o Třebíči jsou spojeny s benediktinským klášterem, založeným při brodu přes řeku Jihlavu moravskými údělnými knížaty Oldřichem Brněnským a Litoldem Znojemským roku 1101. Klášter se stal centrem jihozápadní Moravy a jeho význam byl podtržen zbudováním velkolepé baziliky, dnes památky UNESCO. Hospodářská prosperita území vyžadovala další prostor pro obchod a řemesla. Ve druhé polovině 13. století bylo založeno město pod kostelem sv. Martina, stojícím na návrší na pravém břehu řeky Jihlavy. Rozsáhlé tržiště v centru nové osady (22 000 m2) svědčí o značných ambicích zakladatelů. Město patrně vyměřoval lokátor Heřman, zmiňovaný v listině z roku 1277.

Důkladné městské opevnění bylo zbudováno až po roce 1335, kdy král Jan Lucemburský a markrabě Karel (pozdější císař Karel IV.) povolili Třebíči používat právo královského města Znojma. Z hlediska obrany nevýhodná poloha města byla zčásti kompenzována předsunutými opevněními (Strážná hora, Hrádek, Domky, Rámy a Hadlíz).

15. století bylo obdobím úpadku, což zapříčinily jednak rozbroje mezi moravskými Lucemburky Joštem a Prokopem (kolem roku 1400), úpadek kláštera způsobený husitskými válkami a konečně dobytí a zničení města vojsky Matyáše Korvína roku 1468. Po krátkém vzestupu místních řemesel (zejména soukenictví), obchodu a kultury (středisko Jednoty bratrské i luteránů) a stavební obnově města v 16. století přinesla značné utrpení třicetiletá válka, zejména řádění švédské armády generála Tortensona. Následující protireformace způsobila hromadný odchod obyvatel do exilu. Všestranný úpadek pokračoval i po celé 18. století. Významně k tomu přispělo přeložení hlavních silnic z Brna a Vídně na Prahu. Na obrazu města se negativně podepsaly četné požáry, z nichž největší (1822) prakticky město zničil. Obnova města i jeho hospodářské základny v 19. století probíhala pomalu. Soukenictví, které se houževnatě bránilo novým způsobům práce, bylo vytlačeno manufakturní výrobou košil, klobouků a zejména produktů z kůže. Podniky jako Budischowsky, Hassek a Subak brzo prosluly po celém Rakousko-Uhersku. Ve 30. letech se dostalo koželužství do krize a v roce 1931 zakoupila třebíčské podniky Budischovských firma Baťa. Koncem 19. století došlo k rozvoji také nábytkářského a strojírenského průmyslu. K největším nábytkářským podnikům patřila firma J. Vaněk, strojírenským např. firmy F. Wallig, L. Benz a spol. aj.

Od druhé poloviny 19. století se Třebíč stává také významným kulturním centrem. Dokladem je nejen čilý stavební ruch, ale i bohatá činnost místních spolků. Významným impulsem se z tohoto hlediska stalo v roce 1871 založení českého gymnazia. Gymnáziem jako studenti či profesoři prošly četné osobnosti české kultury (J. Deml, V. Nezval, J. Zahradníček, J. Urbánková, B. Václavek, B. Fučík aj.). K významným rodákům města patří národohospodář A. Bráf, politik B. Šmeral, hudební teoretik O. Urban, publicista E. Mandler aj.

V prvních desetiletích po druhé světové válce prošla Třebíč procesem „socialistické industrializace“, který sice navazoval na starší výrobní tradice, jeho dominantou však byla výstavba nových závodů, rozšiřování průmyslových ploch a zaměstnanosti. Tak se Třebíč postupně stala předním průmyslovým centrem Vysočiny. Ještě větším rozvojovým impulsem se v 70. letech stala výstavba a provoz Jaderné elektrárny Dukovany.